Sedmé dítě - kniha těžká nejen svojí vahou

shadow

Bylo jich sedm. Sedm dětí, které v danou dobu spojoval stejný osud. Co se stane, když někdo začne pomaloučku poodhrnovat roušku minulosti a na světlo začnou vycházet věci, které měly zůstat skryty před nimi i širokou veřejností?

Kdo je ono záhadné sedmé dítě, které žilo v šedesátých letech spolu s dalšími dětmi v Pokoji miminek v jednom dánském sirotčinci? Jaký původ mělo a proč se začaly objevovat záhadné dopisy, které svedly všechny zainteresované osoby po letech dohromady? Měl by mít někdo zájem na tom, aby zůstala identita jednotlivých dětí a jejich biologických rodičů navždy skryta? A souvisí nějak nález mrtvé ženy na pláži s tajemnými dopisy? Na všechny tyto otázky najde čtenář odpověď v knize Sedmé dítě, které pro české čtenáře vydalo Nakladatelství Omega.

Román Sedmé dítě dánského autora Erika Valeura je knihou, kterou nelze přehlédnout. Díky svému rozsahu, čítajícímu 840 stran hutného textu, se řadí k jedněm z nejrozsáhlejších beletristických děl, která najdeme na pultech našich knihkupectví. Je zřejmé, že při takovémto rozsahu budou kladeny také velké požadavky na dějovou stránku díla. A právě zde dochází k menším zádrhelům.

Už při prvním zběžném prolistování si můžete všimnout, že kniha je vybavena seznamem hlavních postav románu, což ve většině případů signalizuje dílo s obrovským množstvím postav. A nejinak je tomu i v tomto případě. Každé postavě je tu věnovaná značná část knihy. Autor zachycuje minulost jednotlivých dětí včetně prostředí, ve kterém vyrůstaly, a plynule přechází až do současnosti, čímž narůstá počet osob, které jsou do děje zapleteny. Navíc jsou velmi podrobně popisovány také jednotlivé lokality včetně zeměpisných názvů, které jsou mnohdy víceslovné. Zpočátku knihy se tak čtenář velmi rychle ztratí v množství jmen a názvů. S tím se však dá velmi jednoduše pracovat. Osobně jsem je po čase začala přeskakovat a držela jsem se jen jmen hlavních postav. Ději to nikterak neuškodilo a orientace v textu byla výrazně jednodušší. Druhým slabším místem, se kterým se však bojovalo podstatně hůře byl styl vyprávění. Zejména v první polovině knihy byly části, výrazně slabší až nudné a hlavně pro děj nijak zásadně přínosné. Proti tomu stály zajímavé, poutavé a plynule se odvíjející kapitoly, které se četly doslova samy. V konečném důsledku tak text působil jako kdyby byl tvořen dvěma autory. Naštěstí s blížícím se závěrem se i retrospektivní části více usadily, ale přesto by bylo vhodné celkový rozsah knihy oříznout nejméně o jednu čtvrtinu a nijak by to knize neuškodilo, spíše naopak.

Ač by se podle tohoto hodnocení mohlo zdát, že se jedná o knihu, kterou budete mít nutkání odložit, opak je pravdou. Jakmile poznáte, které pasáže jsou nadbytečně a začnete je selektovat, dostanete bravurně vystavěný román, který vystupuje z řady současných severských krimi. Nečekejte žádné nervy drásající scény a mrtvé v každé kapitole. Bohatě stačí jen jedno záhadné úmrtí hned na prvních stranách, na které stejně nejpozději v půlce knihy s největší pravděpodobností zapomenete. Očekávejte spíše detailní pohled do zákulisí dánské politiky a života v sirotčincích. Navíc samotný závěr (dá-li se o rozsahu čítajícím cca 200 stran, mluvit jako o závěru) je natolik překvapivý, že si řeknete, že stálo za to prokousat se i těmi méně záživnými pasážemi.

Celkové hodnocení knihy je tedy poněkud složité. Pokud si odmyslíme veškerou přebytečnou omáčku a vytáhneme z děje jen námět a zápletku, není co vytknout. Napínavý příběh se zajímavým rozuzlením. Jenomže k němu se musíte propracovat a věřím tomu, že ne každý bude mít k tomuto kroku dostatek odhodlání.

Celkové hodnocení: 65%

Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji Nakladatelství Omega

Autor

Stanislava Otrubová
Stanislava Otrubová

Absolventka Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, v současné době na mateřské dovolené, celoživotně poznamenaná závislostí na knihách.