Na prvního máje rozezní Kamennou kolonii Struny Ebenu

shadow

Doba masových prvomájových průvodů je již za námi, avšak Brno nezahálí a ve svátek práce nabízí nejednu povedenou akci. My jsme tentokrát pro Vás vybrali netradiční pouliční trh spojený se dvěma koncerty v Kamenné kolonii.

Co zde zažijete? Kromě možnosti zakoupení nejrůznějších ručně vyráběných šperků, pochutin či oděvů si budete moci vychutnat neopakovatelnou atmosféru a raritní architekturu této bohémské osady. K jedinečnému zážitku dozajista také přispějí dvě kapely, které budou k vidu i slechu v zahrádce DuckBaru. Večer okoření kapela Swing Pigs, odpoledne vám své umění předvedou Struny Ebenu, se kterými byl pro Vás připraven rozhovor.

Přibližte, prosím, našim čtenářům základní informace o kapele: kdo, kdy a kde a proč byla kapela založena? Kdo jsou nynější členové?
Ondra: Vašek Zvěřina, Ondra Veselý a Tomáš Pail neboli Semir - ne, že by vypadal jako Semir Gerkhan , ale to není důležitý (smích).
František: V tomhle příběhu (smích). Taky máme různé alternace, například Pavel Palát/Salát. Ten teď s námi hraje docela často, víc než Semir, protože Semir moc nestíhá. A teď ještě kapela přibrala bubeníka Martina Zvonaře. A ještě moje maličkost.
Ondra: Začalo to v roce 2010, 2011, myslím. Já a Vašek jsme chtěli hrát na ulici a hledali jsme kytaristu, když v tom jsme potkali Semira. Chtěli jsme především spolu hrát a improvizovat.

Jak jste se dopracovali k názvu kapely „Struny Ebenu“?
Ondra: Máme svoje teorie. Bylo to období, kdy jsme si říkali, že vymyslíme název a já jsem je v podstatě všechny přehlasoval.

Takže demokracie u vás nefunguje?
Ondra: Já bych to nazval řízená demokracie.
František: Prostě nefunguje.
Ondra: Je to pravda. Mně je teď vlastně jedno, jak se jmenujeme, hlavně, že hrajeme spolu. Ale Vašek mě učí být hrdý na náš název, ať už je jakýkoli.

Jak často se scházíte a jak probíhají vaše zkoušky?
Ondra: Normálně. Pokud nejsem půl roku pryč, což bylo zrovna teď…
František: …tak jsme chodili do hospody občas, povídali jsme si. Já jsem vlastně přišel do kapely v roce 2013, takže před dvěma lety. To už je dlouho. A tenkrát
Ondra: Tenkrát jsme hodně cvičili…
František: Ne. Jednou. To byla jedna zkouška a pak jsme šli hned na ulici.

Takže je hraní pro vás hodně o improvizaci?
František: Tak my hrajeme přes 4 roky, takže už ani improvizovat nemusíme. Ale nedá se říct, že bychom hráli pořád to stejné.
Ondra: Ale v podstatě jo.
František: Ale co se týče třeba Saláta, ten je schopný se naučit nějaký song třeba…
Ondra: … za 20 minut. Naučili jsme se s ním nějaké nové písničky, ale moc nezkoušíme. Se Salátem jsme se vlastně nesešli nikdy.

Co se týče vašeho repertoáru, hrajete pouze převzaté věci? Plánujete i autorskou tvorbu?
František: Já to řeknu, jak to cítím. My jsme prostě kámoši, baví nás hrát na ulici, protože se u toho vidíme. Když člověk dělá muziku, tak je něco krásnýho, když to může i s někým prožít a ještě je to jeho kámoš. To je fakt pěkný.
Ondra: Pak už můžeme hrát v podstatě cokoli.
František: Jo. Na druhou stranu, kdybychom chtěli mít vlastní tvorbu, tak bychom museli zkoušet. Ne, že bychom bytostně nechtěli, ale spíš to je takhle jednodušší. A já teda necítím, že bychom měli jít směrem vlastní tvorby.
Ondra: Já si myslím, že to je taky dané tím, že jsme předtím někteří studovali, měli jsme víc času, tak jsme víc zkoušeli, hrozně nás to bavilo. Pak ale přišla práce, rodina u Vaška, časově docela náročná práce u Semira… To se potom dohromady moc nedá dělat. Já třeba něco složil, ale není to tak, že bychom se na tom všichni podíleli.
František: Ale tu jednu tvoji písničku jsme hráli na ulici.
Ondra: Jo, tu jednu. Ale pro nás je důležitý hlavně to, že se setkáme, že se vidíme a že trávíme čas s přáteli.
František: A u toho paříme na ulici.

Jaký máte jako kapela za dobu své existence nejsilnější zážitek?
František: Já mám jeden hustej. Tak před rokem jsme se rozhodli, že bychom chtěli hrát v jiným městě, a tak jsme si řekli, že pojedeme. Sbalili jsme a jeli jsme do Náměště nad Oslavou, kde byl festival.
Ondra: Jen doplním, Semir měl akumulátorový kombo, které měl rád a do kterého investoval.
František: Tak jsme tam dojeli, natěšení, že budeme hrát jinde než v Brně. Našli jsme si krásný místo, kde sice bylo asi jen 5 lidí za hodinu, ale to nám nevadilo. Začali jsme hrát a po první písničce kombo kleklo. Takže bych nehrál já ani Semir. Tak jsme se sbalili a jeli zpátky.
Ondra: Pak jsme to ale nahecovali a ještě odpoledne jsme hráli…
František: V Aidě.
Ondra: V Aidě? Ne! Hráli jsme na Šilingráku u sýrárny.
František: Tam taky? Tak jsme hráli na obou místech.
Ondra: Ne.
František: Jo, podle mě jsme hráli na obou místech.
Ondra: Zapomínáš na autoritu (smích oba). Pro mě je ale nejdůležitějším okamžikem, který se vlastně často opakuje, to, že jsem třeba náladou naprosto na dně, i několik dní. Pak je náročný se z toho vyhrabat a myslet pozitivně. Já ale vím, že budu hrát na ulici s přáteli a dokáže mi to udělat takovou radost, že nemyslím na nic jinýho. Pak vlastně můžu rozdávat radost dál. Je to takový abstraktní, ale je to pravda.

V dnešní době je hudební scéna zahlcená nejrůznějšími interprety různorodých žánrů. Čím jste vy výjimeční?
František: Že jsme kamarádi? My se máme hrozně rádi.
Ondra: Já se na to podívám jednoduše. Písničky, co hrajeme, jsou strašně ohrané, všichni je znají, ale lidi se zastavují, baví je to, mají z toho radost, my z toho máme radost a zpívají si s náma. Někdy si řeknou o písničku. Výjimeční jsme asi tím, že děláme lidem radost. Bezprostřední. To je náš hlavní produkt. Nehrajem si na žádnou autorskou hudbu, kterou chceme, aby měl někdo rád. Hrajeme něco, co lidi už mají rádi. Děláme lidem radost bezprostřední blízkostí jejich života, nemusí chodit nikam na koncert, nejsme nároční.
František: A taky máme strašně dobrý sólisty.

Máte nějaký hudební vzor?
Ondra: Tak já ho řeknu. Jamie Cullum. To mluví za vše. My ho naprosto zbožňujem.
František: A taky ho hrajeme!

Už za pár dní vás čeká koncert k příležitosti prvomájového pouličního prodeje v Kamenné kolonii. Jak jste se k tomuto hraní dostali a jak na vás celá tato akce působí?
Ondra: Já jsem na Kamence vlastně nikdy nebyl.
František: Já taky ne.
Ondra: Neznám tamější lidi a nikdy jsem na žádné takové akci nebyl. Vím, že to má růžovej plakát. Možná proto, že 1. máj lásky čas, kdyby to bylo červený, možná. Na skupinový mail nám napsala Hana Staňková z DuckBaru, že mají zájem a jestli my máme zájem. Každopádně se na to moc těším. Celá akce na mě působí dost free.
František: Já se těším kvůli Tomáškovi, Salátkovi, Ondráškovi, Vašíkovi a Martínkovi.

Jsou vaše přípravy na tuto akci v něčem odlišné od hraní v ulicích Brna?
Ondra: V úterý večer se uvidíme se Semirem na večerním hraní o čtvrt na šest.
František: Oprašovačka.

Kde vidíte kapelu za 5, možná 10 let?
Ondra: Asi v Brně. Za poslední 4 roky jsme si dost stabilně vybudovali funkci. Nevím, jestli budeme mít čas spolu hrát. Kdyby jo, tak do toho jdu.
František: Já jsem pro.
Ondra: Takže takhle za pět let. A za deset let, to už máš dvě pětiletky (smích oba). Ale myslím, že přátelství nám vydrží.
František: Už jsme velicí. Nějaká blbost nás nerozhádá.
Ondra: Hlavně půjde o to, jestli nás to bude bavit.

Tolik ke kapele Struny Ebenu. Máte se na co těšit!
Pozn. Přesný program celé akce najdete zde: http://duckbar.cz/novinky/2015_1.Maj.jpg

 

 

 

 

 

 

Autor

Romana Zálešáková
Romana Zálešáková

V současné době studentka Masarykovy univerzity pracující jako vychovatelka v jeslích. Dnes a denně se angažuje nejrůznějšími způsoby na poli umění, ať už se jedná o divadlo, hudbu, film nebo výtvarné umění.