Straussova ELEKTRA v Brně - recenze Tomáše Ibrmajera

shadow

Straussova Elektra rozděluje publikum snad už od samého počátku jejího uvádění. Nelehká psychologická látka v kombinace s nepříliš lehce stravitelnou hudbou je buď oslavována jako jeden z vrcholů Straussovy tvorby nebo zatracena jako zdlouhavý sled monologů jednotlivých postav. Jak se toto nelehké dílo podařilo inscenovat v brněnském Národním divadle? Recenze Tomáše Ibrmajera.

Opera Elektra Richarda Strausse je s určitostí jedna z nesložitějších operních partitur vůbec. Komplikovaná harmonická struktura, náročný orchestrální part, polyfonní hudební úseky, značně rozšířené obsazení orchestru oproti běžným romantickým operám, to vše vytvořilo nelehké východisko pro dirigenta Caspara Richtera. Zvukový výsledek je však na brněnské poměry nadmíru uspokojivý. Vše téměř stoprocentně ladilo, a to i v obtížných Straussovských harmoniích, které mi někdy lehce navozovaly budoucí Janáčkovy výrazové prostředky. Závěrečná výtečně vystavěná snad desetiminutová gradace v poslední scéně tento dojem jen potvrdila. Caspar Richter dovedl brněnský orchestr na hranici jeho zvukových možností. Jedinou výtkou by snad mohla být určitá absence pian, ale v obrovském obsazení, jaké Strass požaduje, je to skutečně téměř nadlidský úkol. 

Pěvecká sestava byla jedním slovem skvělá. V téměř dvouhodinové opeře hrané bez přestávky excelovaly především dámy, muži zde mají jen podružné úlohy. Pod stůl nepadla výrazově ani intonačně ani nota! Především představitelky dvou hlavních rolí Elektry (Janice Baird - sólistka MET NY) a Klytaimnestry (Helena Zubanovich) podaly skvělý, snad až nadlidský výkon. Elektra je na jevišti téměř celou dobu a pěvecky na ní nebyla znát ani po dvou hodinách jakákoliv únava či hlasový problém. Skvěla se nad zvučně hrajícím orchestrem svým tmavým dramatickým hlasem, nenechala se zatlačit do pozadí ani při maximálním forte celého orchestru. Duet Elektry a Klyraimnestry patřil ke zvukovým vrcholům večera. Výtečný výkon podaly i brněnské dámy v rolích pěti služek. Muži jsou v této opeře bohužel odsouzeni k podružné roli, každý má jen několik vět. Barevně se zaskvěl Ladislav Mlejnek jako sluha svým krásným barevným basem. Pěvecký sbor v nastudování Pavla Koňárka má bohužel jen nevelkou úlohu, dámská část sboru vystoupí v první části a ve finále opery dokresluje celý sbor nepříliš srozumitelně ze zákulisí vražednou scénu. Je totiž zřejmě dozvučen mikrofony, což značně degraduje jeho všeobecně známé kvality. 

Scéna je jednoduchá, ale monumentální. Na točně jsou umístěny čtyři obrovské pozlacené kvádry měnící význam díky nasvícení a úhlu pohledu na točně. Autor scény Rocc ponechává značnou míru autonomie divákově představitosti. Co se skrývá uvnitř? Je to jen palác, sídlo zla? Je to Elektřino svědomí? Možností je mnoho. Většina pěveckých scén je odehrána na forbíně, která je od paláce oddělena stěnou z řetězů, které díky skvělé stínohře vytvoří dojem (duševního?) vězení samotné Elektry. Jednoduše se tak Rocc vypořádal s problémem Elektřina psyché. Bojuje s řetězi jako se svým vlastním svědomím a myslí. Výtečně zpracovaná světla evokují atmosféru dané scény. Při vraždách se palác rozzáří krvavou rudou barvou. V psychologických momentech pohasíná a ponechává osvětlenou jen forbínu. Rocc využívá i hlediště, resp. příchody pěvců přes ně, čímž oživuje bohužel někdy  po herecké stránce poněkud statickou incenaci. Otázkou však zůstává, co lze v mnohaminutových, pěvecky extrémně vypjatých monolozích ještě herecky vytvořit.  

Ke kritice zůstává snad jen několik relativních maličkostí. Rušivě na mne působil kostým i herecké akce Oresthea. Stylizace do role venkovského kovboje kouřícího cigarety místo jakékoliv rozumné herecké akce pro mne zůstala rozpačitě nepochopena. V hudební stránce snad jen již zmíněná určitá absence nižších dynamických poloh v orchestru. Incenátoři navíc vypustili pauzu  a donutili tak diváka vstřebat tuto náročnou látku i hudbu naráz, což není v žádném případě snadné.

Hodnotit tuto málo hranou operu je obtížné. Ze svého subjektivního hudebního pohledu však říkám: Více takových skvělých počinů v Brně! Výsledek o mnoho předčil mé poněkud skeptické očekávání a z představení jsem odešel nadšen, což se mi naposledy podařilo při skvělém tanečně hudebním večeru na hudbu Haydnova Stvoření. BRAVO!

Brněnské provedení Elektry ve mně navíc evokovalo jednu, v dnešní době velmi aktuální myšlenku. Jsme schopni se osvobodit od řetězů, které nás na dnešní politické, kulturní i sociální sféře svazují? Na konci opery řetězy padly k zemi. Elektra nezemřela, ale osvobodila se. Jsme něčeho takového schopni i my sami? To už je na nás.   

Psáno z představení 27. května 2012

Zdroj informací, obrázek: ND Brno

 

Autor

Tomáš Ibrmajer
Tomáš Ibrmajer

Dr. Tomáš Ibrmajer vystudoval JAMU Brno v oborech dirigování a teorie interpretace. V současné době pracuje jako umělecký vedoucí několika vokálních souborů, jako korepetitor a asistent dirigenta v ND Brno a hudební pedagog. Od příští sezóny bude působit v Mainfranken Theater Würzburg. Kromě hudby se zabývá fotografováním. 

http://www.ibrmajer.de/         http://www.youtube.com/tom111267       http://tom111267.rajce.idnes.cz/